Řekli o autorovi

Doprovodný program k Letní filmové škole ve Slováckém muzeu.

V průběhu příštího týdne prostory Galerie Slováckého muzea a hlavní budovy zaplní horké galerijní novinky. V rámci Letní filmové školy budou postupně otevřeny tři výstavy. Prostor galerie osvěží fotografie Františka Chrástka a Friedricha Wilhelma Murnaua a v hlavní budově ve Smetanových sadech plakátová tvorba k filmům Ingmara Bergmana.

František Chrástek patří mezi výrazné osobnosti v okruhu současné umělecké fotografie. Do Uherského Hradiště přiváží už potřetí soubor precizně zpracovaných záběrů s nezaměnitelným rukopisem. Tentokrát se střídmou barevností. "Když jsem byl jinoch, byla tvorba modrá. S novým poznáním a pohledem na svět, jsem přešel na červené tóny a nyní jsem se zaměřil na monochromatické sdělení s přiznaným minimalistickým barevným akcentem. Výstava Fragmenty In/Out je plná příběhů ze starého pokoje, starého prostředí, ve kterém jsem nacházel inspiraci k tvorbě," popsal František Chrástek kolekci velkoformátových fotografií s tematikou zátiší, kterou rozšíří také desítka pohledů na krajinu z cest po USA.

Pavel Princ, Uherské Hradiště, 2018


Světlo, prach a práh tajemství...

Souběžně se zahájením Letní filmové školy v Uherském Hradišti je od 26. června v Galerii tamějšího Slováckého muzea otevřena výstava fotografií někdejšího studenta FAMU Františka Chrástka. Jeho velkoformátové artefakty v tlumených valérech bezděky probouzejí otázku, kde vlastně leží hranice mezi fotografií a obrazem.

Před jemně strukturovanou šedou zdí a na zašlé dřevěné podlaze lehounce vrapované prošlapanými letokruhy jsou na těchto melancholií prostoupených obrazech zachyceny osamělé objekty. Kus ztrouchnivělého trámu, tabule zaprášeného skla, uschlá větev ze stromu obrostlá lišejníkem, plát zlomené a na okrajích roztřepané překližky, slepé zrcadlo... Vše prokresleno do mikrodetailu - jako na plátnech Jana van Eycka. Světlo, jež odněkud - tu zboku tu se shora - dopadá ­na ty staré, bůhvíkým odhozené věci, je doslova posvěcuje: vrací jim jejich dávno ztracenou krásu, vyzvedá je z roviny věcí do roviny symbolů, vdechuje jim tajemství. Stará krejčovská panna plná prachu a pavučin září v tom zlatistém světle jako by právě sestoupila z barokního oltáře, rezavý uschlý keř vyvolává díky kmitavému živoucímu světlu na svých větvičkách asociaci na planoucí keř, ze kterého zazněl hlas Toho, jenž jest...

Svět těchto oproštěných obrazů - fotografických básní je světem světla a prachu, neměnných konstant našeho pomíjivého bytí. Jejich ošoupanými, špinavými věcmi prostupuje duše. Stávají se metaforou faktu, že jen zánik a smrt nám otevírají průnik do věčnosti. Jejich autor, František Chrástek, jenž nedávno oslavil pětašedesátiny, se na počátcích své profesní kariéry proslavil abstraktními kompozicemi, jejichž minimalistická inspirace byla přetavována energií červených a modrých ploch. Vystavoval po celém světě, sběratele jeho artefaktů najdeme v USA i v Japonsku. Právě fotografie z impozantní krajiny, kterou poznal v USA, tvoří druhou část jeho hradišťské výstavy nazvané Fragmety In/Out. I ony v sobě mají sílu symbolu. A podobně jako v zátiších, vytvářených ve starém domku na předměstí rodného Uherského Brodu, jsou prostoupeny tajemstvím. I v nich se odráží cesta, po které se fotograf vydal z labyrintu světa do ráje svého srdce. Poklady, jež na této pouti nalezl, lze v Uherském Hradišti zhlédnout do 9. září.

Bronislav Pražan - Praha, Týdeník Rozhlas, 2018


František Chrástek patří mezi uznávané osobnosti v oboru současné české umělecké fotografie. Jeho tvorba se dá v postupném vývoji rozdělit na okruhy krajinářské, figurální a komponovaná zátiší. Každé z těchto zaměření vykazuje autorskou nápaditost, osobité zpracování inspirativní předlohy a profesionální preciznost v tvůrčím záměru i výběru nejlepšího výsledku. Technické médium fotografického přístroje dokonale ovládá v souhrnu všech postupných fází, ale zároveň přidává k formě také hluboký obsah nebo naznačený možný příběh.

Jeho silnou předností je práce se světlem, ať už přirozeně plynoucím nebo originálně přenášeným přes různé matérie, čímž dosahuje nečekaných efektů bohatých intenzit a překvapivě vedených úhlů světelných cest, nebo také prostorové proměny - od reality po imaginativní snovost. V tomto je František Chrástek nejen skvělý fotograf, ale především dokonalý mág, který dokáže světlo uchopit a přeměnit na okouzlující a spolupracující médium. Není náhodou, že jeho díla připomínají dávnou barokní iluzi tajuplnosti a zároveň účinné výpovědi. Jeho zájmem je i to, že divákům ponechává prostor k uvolnění fantazie, osobních představ a následných prožitků. Nechce je dílem spoutat svým záměrem, ale dává jim volnost k vlastnímu výkladu o obsahu díla.

Dalším pozitivem je i to, že neusiluje o pozornost v aktuálních trendech. Přesně naopak si vybírá zapomenutá místa, v nichž spolu s prostorem dožily i odložené předměty - kdysi krásné a funkční, dnes nevzhledné a nepotřebné. To jsou pro něho nejpřitažlivější modely, s nimiž se seznamuje a pracuje. Jsou pro něho výzvou, aby je alespoň na chvíli znovu oživil a přinesl jim nový význam nebo dokonce nový příběh.

Další obdivuhodnou schopností Františka Chrástka je cit pro nepatrné detaily, ať už se jedná o zdevastovanou zeď opuštěného domu nebo o pohled na nevšedně formovanou krajinu. S těmito detaily dokáže pracovat v různě uchopených záběrech, které v konečném výsledku vyznívají téměř objevitelsky.

V souhrnu všech hodnocení je třeba zdůraznit, že fotografie Františka Chrástka překračují hranice své disciplíny a dosahují té úrovně, s jakou vnímáme obrazy vytvořené klasickými malířskými postupy. Tyto názory a ohlasy spojují všechny příznivce Chrástkovy tvorby. Četné výstavy nejen v České republice, v řadě evropských států (Rakousko, Slovensko, Nizozemí, Německo), v Japonsku i v USA, jsou dokladem autorových schopností, skvělých nápadů i objektivního srovnání v souhrnu současné světové umělecké fotografie.

Mgr. Marie Martykánová
historička umění a kurátorka výstav
Slovácké muzeum, Uherské Hradiště, 2018


František Chrástek překračuje hranice fotografie

Na otázku, jestli se fotografie může přiblížit malovanému obrazu, odpovídá František Chrástek svými velkoformátovými pracemi. Ale zároveň klade i otázky nové. Především tu, jestli je takové sbližování žádoucí a funkční. Chrástek však řeší problematiku po svém, vkládá do děl vlastní vizuální postupy, snaží se balancovat mezi abstraktním náznakem a konkrétním naturalismem. Ví totiž, že nejlepší cestou k tomu, aby umělecké dílo zaujalo, je zašifrované tajemno. Pokud je vše na první pohled pozorovateli jasné, nemusí už nic dále hledat a nepotřebuje se nad ničím zamýšlet. To ale u Chrástka nehrozí. Jeho fotografické obrazy plné agresivní červené barvy, vkládaných symbolů, nebeské modři a obyčejných věcí v překvapivých kontextech nám to prostě nedovolí. Každý z nich představuje jedno osobní zastavení, ale i konfrontaci s vlastní fantazií. Je opravdu překvapující, jakou estetickou roli může hrát obyčejný předmět, když se zasadí vhodně do prostoru. Například obstarožní plechová vana, ve které se kdysi koupaly v kuchyni jednou týdně děti (soubor Objekty). V barokním šeru interiéru vypadá jako postmoderní skulptura. A jako jemný detail, který vždy celkový dojem podtrhne, dvě červené rybky prohánějící se uvnitř ve vodě. Kromě vizuální nápaditosti Chrástek hodně sází i na výtvarně řemeslné zpracování svých nápadů. V některých případech se dostává až daleko za hranici fotografie hluboko na území klasických olejových obrazů. Dokonce si leckde nezadá ani s proslulými barokními mistry, takový má cit pro světlo a stín. Jinde naopak vzdává hold moderním malířům kubismu či abstrakce. Pracuje s vyzývavými barvami i tvary tak, že na první pohled vlastně není jasné, jaký druh umění se jedná. Fotograf však tuto nejednoznačnost povýšil na svou výhodu. Fakt, že maže hranici mezi klasickým obrazem a uměleckou fotografií, cele využívá ku prospěchu věci. Ví, jak to udělat, aby nemlátil jen prázdnou slámu a nevytvářel umění pro umění.

Foto popis | Fotograf František Chrástek umí spojit zdánlivě nespojitelné (Zadrátované nebe, 1989).
Foto autor| Foto PRÁVO - Jan Šída, 2014


Ahoj Franti
dnes som si prvykrat podrobne prezrela Tvoju stranku.
Je tam Tvoj styl, ktory poznam este z rannej mladosti.
Gratulujem a zelam vela zdravia a uspechov Tebe aj Tvojim blizkym!
S laskavou spomienkou Dady


Zlínský deník (Kultura)

Chrástkova výstava tento víkend končí

Uherské Hradiště - Tento víkend mají návštěvníci Galerie Slováckého muzea v Uherském Hradišti poslední příležitost vidět výstavu fotografií Františka a Lucie Chrástkových. Brodský fotograf František Chrástek v galerii nabídl soubor fotografií z posledních let. Ve srovnání s jeho předchozí tvorbou jsou netypické, s potlačenými barvami. "Jsou v nich prvky autobiografické, na některých fotografiích jsou dokonce mé rentgenové snímky. Vyjadřují také uvědomování si hmoty, hledání věcí. Hledání sebe sama a toho, co je po smrti. Otázku víry," zamýšlí se autor. Ve vystaveném souboru jsou ale k vidění i Chrástkovy fotografie z předchozího období, jimž dominuje červená barva. "Červená je symbol zrození, ohně, vzniku vesmíru. Ale i sexuality, ta barva prostě dráždí," říká autor.

Loni o sobě dal František Chrástek vědět výpravnou fotografickou publikací Zlínský kraj: Obrazy, která představuje nejpoutavější místa regionu. Nyní připravuje výstavu v Uherském Brodě, která jej představí v trochu netradičním světle. Ukáže na ní své fotografie z cest po světě.

Lucie Chrástková, dcera Františka Chrástka, pro hradišťskou výstavu připravila cyklus Vůně švestkových povidel, v němž osobitým sugestivním způsobem vypráví příběh starého opuštěného interiéru, kde po lidech zůstaly zapomenuté předměty a melancholická atmosféra.

Regionální mutace| Mladá fronta DNES - jihovýchodní Morava

Autor: (jar)


UHERSKÉ HRADIŠTE
GALERIE SLOVÁCKÉHO MUZEA Otakarova 103

Výstava

Fotografie - Lucie Chrástková, František Chrástek do 13.4.
Autorská prezentace soucasné fotografické tvorby predstavuje Františka
Chrástka (*1953) a jeho dceru Lucii (*1980) v zajímavé konfrontaci
a prístupech k hledání inspirativních námetu a názorových poloh
osobních výpovedí. F. Chrástek je overeným tvurcem v oboru umelecké
fotografie a jeho vyzrálé dílo patrí do okruhu vysoce kvalitní produkce
ceského umení. V tematickém výberu se pohybuje v mezích osobní
výpovedi o pocitech cloveka spojených s odkazy na subjektivní prožitky,
filozofické úvahy, mýty, náboženskou symboliku až po kultivovane
zpracovanou erotiku vyzarující z lidského tela. L. Chrástková je mladou
autorkou hledající svou cestu v širokém záberu pohledu na cloveka, jeho
existenci i potrebný prostor. Pro tuto výstavu vytvorila cyklus Za vuní
švestkových povidel a zpracovala pomyslný príbeh o plynutí casu.
Ve svých záberech dokumentuje zbytkovou podstatu po dožití a vycerpání
role interiéru ci ruzných predmetu, jež tu zbyly po svých uživatelích.
Pohybuje se na hranici svedectví, vzpomínek a tzv. otisku existence. Na
čtyricet prací L. a F. Chrástkových jsou exkluzivní podívanou na obor
umelecké fotografické tvorby, která prekracuje hranice území i casu.

Marie Martykánová, Uherské Hradiště, 2008

Tvůrčí vývoj Františka Chrástka je silným proudem nápadů, přesunujícím se od jednoho díla ke druhému, aniž by upadal ve stereotyp autorského vyčerpání. V jednotlivých etapách, kterými tento umělec prošel, a které ve stálém vzestupu posunuje dál, nacházíme stále nové motivy, záběry a velkolepé čarování se světlem, tvary i prostorem. Od někdejších až puristicky čistých geometrických útvarů se postupně zmocňoval mnohem životnějších předloh, které v různých obměnách, výřezech, tvarových a prostorových konfrontacích, spojitostech a interpretacích, dovedl až na samou hranici magického obsahu i výkladu. O Chrástkově díle bylo už napsáno mnoho textů, desítky výstav přinesly četné ohlasy o originalitě tvůrčího projevu.

Není to tak dávno, co se na fotografii pohlíželo s rozpaky, aniž by byla brána v úvahu stejně potřebná dávka výtvarné schopnosti tak jako je přirozeně vnímaná u malířů, grafiků a dalších tvůrců. Vývoj v této disciplíně však pokročil v nevídaném posunu, a my můžeme bez rozpaků v tomto oboru mluvit o nemenší osobitosti, nápaditosti, pokud nás konkrétní dílo zaujme. Už dávno neplatí, že fotografické produkce je schopen každý, kdo vidí a má jakýkoliv aparát. Vývoj a pozornost tomuto projevu prokázal, že jen skutečně tvořivě nadaný člověk může zpracovat dílo hodnotné, smysluplné či dokonce nadčasové. A takovým autorem je nepochybně František Chrástek. Vybral si cestu poněkud nelehkou, která je občas zaměřená spíše na přemýšlivého a náročného diváka. Jeho fotografické obrazy jsou vytvářené v souhrnu precizního technického provedení a hlubokého filosofujícího obsahu. Ať už se zabývá konfrontací struktur, odumřelého prostoru s nekonečně se opakující energií přicházejícího a odcházejícího světla, ať už si zvolí za modely zbytky zoomorfního původu nebo je nahradí opotřebovanými částmi předmětů či různými i technickými materiály, pracuje-li s lidským tělem v různých polohách či detailech, vždycky nacházíme široké souvislosti plné emocí, představ a fantazie. Najdeme, budeme-li chtít, souvislosti s vlastními zážitky, myšlenkami a také svůj subjektivní pohled na svět v rozmezí racionálního a emotivního vnímání.

František Chrástek je typem přemýšlivého tvůrce, který si do svých inspirativních podnětů vkládá širokou škálu možných námětů. Různé tvarové skladby transformuje do zdánlivě odlišných souvislostí, přičemž se nevyhýbá odkazům zcela prostým, každodenním, i těm, které ovlivňují civilizaci po mnoho staletí (erotika, mýty, křesťanství apod.) Ve svých výtvarných výpovědích se zabývá nepřemožitelným zákonem ubíhajícího času, symbolikou stálého střídání života i konce (v přeneseném významu se to kromě živých bytostí týká i neživotných předmětů), neidentifikovatelným pocitem zákonitostí nadřazených nad naše vnímání. Připočteme-li k tomu samotné provedení, pak se nám často stává, že před Chrástkovými fotografickými obrazy stojíme s překvapením a pomyslně listujeme ve svém vědomí, co nám to připomíná či kde jsme se s podobným výjevem už setkali. Mnohdy odpověď ani nenajdeme, ale od těchto děl odcházíme plní dojmů a impulsů k dalšímu přemýšlení nad sebou i světem kolem nás.

František Chrástek si našel svůj styl a svůj způsob moderního sdělení, které se zčásti opírá o dávné kulturní prameny, aby pak v časovém propojení mohl reagovat a zpracovávat aktuální vjemy.


Chrástek chystá ve Zlíně výstavu


Zlín - Uherskobrodský fotograf František Chrástek připravuje v těchto dnech ve Zlíně svoji autorskou výstavu. V sále Alternativy vystaví více než tři desítky velkoplošných barevných fotografií, které přibližují jeho tvorbu za posledních dvacet let.
"Mezi hlavní Chrástkova témata dlouhodobě patří zátiší. Inspiraci však nalézá také v českém umění šedesátých let a existencialismu," uvedla manažerka Darja Musilová. Výstava ve Zlíně začne 7. září a potrvá do 30. září.
Chrástek svoji tvorbu dělí na tři tvůrčí období: černobílé, modré a červené. Kunsthistorik Aleš Kuneš, který je dlouholetým obdivovatelem i kritikem Chrástkových fotografických počinů, již dříve uvedl, že autor barevnou stylizaci motivů modeluje k nezaměnitelnému rukopisu. Při tvorbě klade důraz mimo jiné i na technickou dokonalost, rád pracuje se světelnými náladami. Snímky vytváří tradičním analogovým způsobem snímání a zpracování na velkoformátový diapozitiv.
Třiapadesátiletý fotograf žije a tvoří v Uherském Brodě. Svá díla vystavoval nejen v Česku, ale i v Polsku, Japonsku, Nizozemsku, Slovensku, Rakousku a Německu. Připravil více než 25 samostatných autorských výstav.

Aleš Kuneš, Praha, 2006


FRANTIŠEK CHRÁSTEK

"Pootočme jen mírně hledisko, a ihned se změní barvy a pruhy spektra." napsala česká exulantka nyní žijící v Paříži Věra Linhartová v novele "Prostor k rozlišení" (1964). František Chrástek (přes kompaktnost své tvorby procházející třemi dekádami) skutečně prostupuje překvapivě širokým spektrem. Odkrývá vždy znovu nové okruhy motivů a je vnímavým průzkumníkem odlehlých oblastí, aniž by ztrácel ze zřetele předchozí i následnou souvztažnost k celku. A to vše od přísně asketické uměřenosti v transformaci inscenovaného zátiší až do obrazu téměř barokně rafinovaného s podivně vzájemně prorůstajícími formami. Autor si ve všech těchto oscilacích zachovává vědomí jasného a zřetelného řádu. Vířivý pohyb v hlubším a tajemnějším oprávnění zde propojuje s obecně lidskou nejistotou k čemusi jasnému a osvobozujícímu.

Klasické a k dokonalosti propracované technologické postupy velkoformátové fotografie (především barevné inverze) v době razantního nástupu digitální fotografie nejsou u Chrástka samoúčelné. Mezi technicky kvalitními printy, vytvořenými buď tradičním nebo digitálním způsobem snímání a zpracování by dnes většina diváků patrně jen těžko hledala rozdíly. Přesto ten rozdíl existuje v mnoha ohledech a v konečném důsledku možná připomene jiný zvuk a osobité kouzlo vinilové desky ve srovnání s hudbou uloženou v dobrém přehrávači MP3. Nebo jinak: téměř dokonalými možnostmi modelace elektronicky zpracovávaného obrazu ztratilo médium fotografie také něco ze své "alchymistické" podstaty, něco z dramatické nejistoty vyvolávání latentního obrazu na filmu v temné komoře.

Ale vraťme se k počátkům inspirací fotografa, jež nalezneme již v černobílých dívčích aktech. Je zde obsažena základní osnova všeho, co Chrástek mnohem důsledněji zpracovává v následném díle. Zájem o charakterizující objem tvaru, o postavení figury v naznačeném prostoru, o světlo a o promyšlené a důsledné rozvržení tonalit ve výsledném obrazu. Ačkoliv jsou fotografie velmi důmyslně inscenovány, stále zde vnímáme přirozenost autorem programově vymezeného konkrétního místa fotografování. Právě schopnost následně vytvářet i v prostředí ateliéru nový prostor je pro tvůrce určující.

V souvislostech s jednotlivými opusy jsou často velmi důležité také jejich názvy. Na jednu stranu "Pocta čtverci", "Čtverec podle Maleviče", "Vymezení prostoru", "Difúze červené", "Dráha světla" a zcela odlišné "Studie zmaru", "Anatomie hlavy" či "Monoceros". Už v tomto zběžném výčtu vnímáme překvapivě plynulý rozpon motivů od čisté abstrakce až k jejímu přímému protipólu v rafinovaných transformacích symbolů manýrismu či baroka (velmi charakteristických slohů pro staré české umění).

Křesťanské symboly a pojmy v kontextech tělesnosti (kupř. Ukřižování nebo Rudý Kristus) jsou nepochybně inspirovány částí tvorby Andrese Serrana. "Sexualita" červené, od které proudí hmota, ženské nohy Ukřižování iluzívně vyzařují sakrální světlo. Otisk plátna nebo Rubáš evokují zase v posledních letech v souvislosti s fotografií často alegoricky zmiňovaný západní kultovní Veraikon "roušku sv. Veroniky". Záhadnost "Turínského plátna" s otiskem Kristova těla v negativu může být interpretován v symbolické rovině jako "první fotografický obraz". Chrástek však nalézá inspirace také v českém konkrétním umění šedesátých let a existencialismu ("Fotografie pro Franze Kafku", "Obraz podle Doriana Greye"). Na rozdíl od fotografií z této doby však pracuje téměř výhradně s barvou. Barevná stylizace motivů je fotografem modelována k nezaměnitelnému rukopisu ("Imaginární červená", "Interference červené", "Modrá pyramida"). Promyšlený záznam zdánlivého pohybu v obrazech, pohybu, který zároveň stoupá a klesá, rozvíjí se, vyčnívá a ustupuje, je v konečném důsledku výrazem a nástrojem modus vivendi, založeným na přesně formulovaném přesvědčení o fyziologii a fungování sil světa v jeho nepostižitelné celistvosti.

Hlavním okruhem zájmu Františka Chrástka procházelo po dlouhá léta moderní pojetí žánru zátiší. Středobodem jeho tvorby jsou snímky konkrétních, elementárně jednoduchých rekvizit v inscenaci, detailech, překvapivých výřezech a v originálních způsobech nasvícení scény. V těchto obrazech ztrácejí původní předměty své významy a koncentrují věci mnohem hůře uchopitelné, transcendentní. Fotograf jakoby se dotýkal blíže nedefinovatelných přírodních sil i základních biologických skutečností člověka a samozřejmě stop pravidelného či rytmizovaného celistvého pohybu v přírodě.

Dominují obrazové skladby s jednoduchými tvary, minimalistické kompozice využívají jemných valérů tonálních přechodů a působivých světelných kontrastů ("Zakřivené světlo", "Paprsek světla").Často se již v samotné volbě motivů objevují impulzy ve volných interpretacích z oblasti výtvarného umění - především malby (kupř. Čtverec podle Maleviče /1987/). Důslednost, komplexnost a respektování "zákona dobrého tvaru" s dobře organizovanou formou u Chrástka není nikdy směřováním k jakkoli efektní dekoraci, ale je více výkladem, inkantací, evokací a snad i tichým spočinutím. V podobné rovině je veden intimní Autoportrét ruky, do níž jakoby se otiskovaly bolest a osamění, opuštěnost, činorodost, sounáležitost, dobro i zlo zároveň. Světlo a barevnost otevírají kromě erotické a sexuální symboliky obrazů také jejich protipól. A tím je ohraničenost námi chápaných životů. Tajemství se prohlubuje tajemstvím, které prožíváme sami v sobě, a které se nám otevírá v nás samých.

V tvorbě po roce 2000 se autor obrací k tradici žánru nature morte (z francouzštiny doslovně mrtvá příroda, ale ve výtvarném umění znamená jakékoliv zátiší). Roland Bartes v jedné ze svých esejů tvrdí, že fotografie je vždy prostoupena obrazem "vanitas" (latinsky marné snažení) a její podstatou je pomíjivost. Zátiší typu vanitas patřilo především k barokní malbě. Latentní a dobově transformované inspirace v baroku objevíme nyní u řady Chrástkových posledních snímků (Studie zmaru - marnost, Post morte, Monoceros a další). Spojuje je neobyčejně delikátně vyvažovaná barevnost, bizarnost některých tvarů, rafinovanost vzájemných kontrapunktů mezi jednotlivými předměty, složitá alegorická symbolika náznaků a zároveň překvapivě jednoduché prostředky, kterými tento svět úžasu a iluzí "barokního divadla" autor staví. Čím dramatičtěji je časový prostor soustředěn v nějakém okamžiku, tím intenzivněji jej cítíme a prožíváme, tím prudčeji si uvědomujeme konečnost.

Ale na úplný závěr (stejně jako v úvodu) si opět vypůjčím citaci Linhartové z matematické definice. Protože se podivuhodně vztahuje k dílu Františka Chrástka: "Celek je nekonečný, vstupuje-li celý a jednoznačně do kterékoli své části." Aleš Kuneš, Praha, březen 2006

"Obrazy Františka Chrástka přinášejí mnoho zážitků, poznání i otázek, jsou osobitou výpovědí o životě a světě. Také ustálená barevnost v převažujících červených odstínech má svůj význam z hlediska autorského profilu a rukopisu. I to je podstantný znak umělcova výtvarného názoru."

Marie Martykánová, Zlín, 2006


Dámy a pánové.

Mám to potěšení sledovat fotografickou tvorbu Františka Chrástka už mnoho let. A věřte mi, že mě pokaždé něčím novým překvapí. Je typem tvůrce, který jakmile dosáhne pocitu uspokojení z vydařeného díla, vzápětí zkouší a hledá jiné možnosti dalšího posunu. V žádném případě však není náhodným experimentátorem hledajícím laciné vizuální efekty. Své nápady pečlivě promýšlí analyzuje a zpracovává v různých variantách, aby našel tu nejbližší jeho cítění a zamýšlené výpovědi. Ačkoliv nemám příliš v oblibě slovo perfekcionista a člověk s tímto označením mi nahání hrůzu z odhalení mé případné nedokonalosti, pak v Chrástkově případě se nemohu tomuto termínu vyhnout. Jeho práce jsou skutečně precizní nejen po stránce obsahové, ale především z hlediska technického provedení. Jistě mi dá za pravdu ten, kdo se fotografií zabývá a dokáže zhodnotit záběr autorské profesionality.
František Chrástek říká svým fotografiím obrazy, což většina lidí má spojeno s klasickými malířskými postupy. Náhodný divák by se dokonce mohl nechat mýlit dojmem, že se nejedná o čistou fotografii, ale že byly použité i další dotvářející vstupy. To co vidíte je ale skutečně výsledkem jediné disciplíny. V souhrnu tu najdeme dokonalou znalost světelných efektů vycházejících z poznání jednoho z největších fenoménů přírody, totiž světla ve všech intenzitách a nuancích. Připočítáme-li k tomu autorovo estetické cítění pro kompozici v časovém předstihu základní představy tak, aby zužitkoval neopakovatelný moment k potřebnému úhlu dopadu světelných paprsků a v souladu s použitými materiály, nelze než konstatovat úspěšnost harmonického propojení.
František Chrástek ušel ve své tvorbě dost dlouhou a náročnou cestu. Od jeho absolutoria na pražské FAMU uplynula už řada let. Prošel etapou klasicky chápaných aktů, aby ve druhé polovině 80. let našel zajímavou inspiraci v geometricky uspořádaných zátiších. Snad nejobdivovanějším dílem tohoto období je "Čtverec podle Maleviče", který je dokonalou ukázkou profesionálního spojení tvaru a prostoru. V tomto duchu pak autor postupoval v dalších variacích a stále odvážnějších kombinacích. Geometrické útvary zmnožoval, tvarově aranžoval do zvláštních formací, aby hledal a nacházel novou dimenzi. Postupně se však tato vzdušně nespoutaná a pohybem naplněná schémata přesouvala do interiérové kulisy zcela odlišného prostoru. František Chrástek pocítil potřebu sdělení hlubšího významu, který lze označit jako intimní imaginace, ovšem v kultivovaném propojení s reálným prostorem. Hladké geometrické tvary konfrontoval se strukturovaně pojednaným pozadím, aby pozvolně přešel k ještě expresivnějšímu výrazu. Našel místa, kde čas a lidská existence zanechala své stopy v podobě destrukcí a dožitého opotřebení. Záběry tohoto typu jsou emotivně pojaté v expresivním propojení minulosti a aktuální současnosti. Téma života a jeho pomíjivosti ve spojení s časem, kterým prochází světlo se Františkovi Chrástkovi stalo bohatým zdrojem pro další záměry. Geometrické tvarosloví se postupně mění na životnější formace a zužitkovává nejen užitkové či zoomorfní předměty, ale postupně do svých kompozic opět začleňuje lidské tělo či jeho části. V přirozeném vyzrávání má potřebu hledat podobenství, jejichž prapůvodní význam bychom mohli najít v mnoha mytologických či filozofických pramenech. A tak jako každý člověk se čas od času zamýšlí nad smyslem i pomíjivostí života, i umělec ve své seberealizaci třídí své myšlenky, ovšem s darem možnosti výtvarného zpracování. František Chrástek však jde ve svých úvahách ještě dál. Zatímco ve svých předchozích etapách sděloval pocity z vizuálně vnímaného povrchu, pak v následujícím čase proniká přes tzv. obal tělesný i materiální. Odhaluje člověka v razantním průsvitu až dovnitř, překračuje zdánlivě pevný kryt našich těl a s důrazností sobě vlastní připomíná naši archetypální podstatu. Každý máme svou identitu a není to jen povrchový obraz figury. Ve schematickém rozložení jsme skladbou důmyslných propojení, které společně utvářejí těžko definovatelné vztahy mezi reálným a podvědomým jednáním či konáním. Interpretace Chrástkových prací má mnoho možností, záleží který z úhlu pohledu zvolíme. Jsou to díla dráždivá pro naši fantazii a v patřičném rozpoložení v nich najdeme mnohé symboly spojené s životem v nejširším významu. A je-li v Chrástkově tvorbě něco tajuplného, pak je to spojení mezi racionalitou a abstrakcí.
V barevné škále tohoto tvůrčího snažení převládají červené odstíny. Jako historik umění to nebudu rozebírat z hlediska fyzikálních zákonů světelného spektra, je mi bližší výklad psychologických významů. V tom je červená snad nejaktivnější co do různých poloh vnímání, představivosti i účinku. Nelze ovšem nekomentovat i Chrástkovy modré, které v jeho dílech mají také svůj význam. V posledních letech se autor nevyhýbá ani vstupu dalších barevných odstínů, ty ovšem drží jako záblesky v ohraničených mezích pomyslných světelných alchymií.
František Chrástek se na této výstavě představuje výběrem ze starších i úplně nových prací. To je také jeho charakteristický rys, že chce překvapit. Kromě nových námětů přichází také s velkoplošnými formáty, které v matovém provedení ještě více umocňují dojem malířských postupů. To co se v minulosti jevilo jako druhoplánové vrstvení prostoru, najednou s razantní intenzitou útočí na naše smysly, aniž bychom ztratili přehled o ústředním motivu. V mnohotvárné vyváženosti - forma, pozadí, světlo, ještě více rozehrává a provokuje naše smysly.
Jak jsem už v úvodu řekla, František Chrástek má za sebou dlouhou tvůrčí cestu dělenou jednotlivými etapami svého úsilí. S jeho tvorbou se už mohli seznámit návštěvníci mnoha českých i zahraničních galerií. Pokud se nepletu, pak nejdál vystavoval v Japonsku. A bez nadsázky si myslím, že by mu docela "slušela" i Paříž, protože se má čím představit.
Přeji Vám, abyste z této výstavy odcházeli příjemně naladěni a s hlavou plnou zajímavých myšlenek.vernisáž výstavy F. Chrástka - Identity

Alternativa, Zlín, 7.9.2006
úvodní slovo Mgr. Marie Martykánová


Marie Martykánová, Uherské Hradiště, 2004


"Vlajkovou lodí tvorby Františka Chrástka bylo po dlouhá léta moderní pojetí žánru zátiší. Jeho inspirace bychom mohli zpočátku hledat v českém i světovém abstraktním umění. Snímky konkrétních, elementárně jednoduchých rekvizit v inscenaci, detailech, překvapivých výřezech a v originálních způsobech nasvícení scény ztrácely významy původních předmětů a koncentrovaly věci mnohem hůře uchopitelné, transcendentní.

Světlo a barevnost otevírají kromě erotické a sexuální symboliky obrazů také jejich protipól. A tím je ohraničenost námi chápaných životů. Tajemství se prohlubuje tajemstvím, které prožíváme sami v sobě, a které se nám otevírá v nás samých."

František Chrástek artysta z Czech. Jego fotografie utrzymane są w tonacji czerwieni, z widocznymi motywami martwej natury i aktu. Wykadrowane fragmenty anatomii ludzkiego ciała czy zwierzęcych czaszek ( przypominających maski ) w zestawieniu ze strukturą ścian, blach...przy odpowiednim oświetleniu mają charakter- prawie- graficznych kompozycji.


FRANTIŠEK CHRÁSTEK 700 nm
Šíření světla (tolik důležitého pro fotografii) můžeme popsat s pomocí teorie elektromagnetického vlnění. Vlnová délka je vzdálenost mezi dvěma po sobě jdoucími hřebeny vlny. Většina fotografů se pohybuje v oblasti od 380 do 780 nm (tedy ve světle viditelném). Fotografa Františka Chrástka nalezneme téměř výhradně mezi těmi delšími vlnami. To neznamená rozbouřený oceán (nanometr je 10 na minus devátou metru), ale autorův "světelný rukopis" se časem ustálil na "absolutní červené" (jak se ostatně jmenovala jedna z jeho nedávných výstav) o délce okolo 700 nm.
Vlajkovou lodí tvorby Františka Chrástka bylo po dlouhá léta moderní pojetí žánru zátiší. Jeho inspirace bychom mohly zpočátku hledat v českém i světovém abstraktním umění. Snímky konkrétních, elementárně jednoduchých rekvizit v inscenaci, detailech, překvapivých výřezech a v originálních způsobech nasvícení scény ztrácely významy původních předmětů a koncentrovaly věci mnohem hůře uchopitelné, transcendentní.
Zde se Chrástek, možná intuitivně, dostává do polohy známé více než z evropské tradice v tradici východního pojetí tvorby. Netroufám si u příležitosti fotografovy japonské expozice ani na krátký exkurz do dějin japonského umělecko-historického myšlení, přesto můžeme podle mého názoru uvidět určité korelace.
Povšimněme si pojmu "júgen", který se zhusta objevoval ve starých japonských poetických příručkách, kdy "jú" znamenalo samostatně význam "zšeřelý, tmavý, skrytý" a "gen" pak "tmavý, černý". Složenina pak znamenala "hloubku a tajemství, mysterióznost." Jestliže v čínském myšlení z doby Tchang má význam hlubokého jako kontrast povrchnímu nebo banálnímu, v Japonsku byl podle mého mínění vždy pojmem estetickým. Fudžiwara Mototoši definuje "júgen" jako tajemnou, neurčitou náladu. Prostota a jednoduchost se zdůrazněním konkrétního detailu spolu s odrazem vlastního osudu v pocitu marnosti lidského počínání je to, co Chrástka přibližuje některým směrům tradičního japonského umění. V poslední autorově tvorbě nalézáme krásu v tom, co má na sobě stopy uvadání, zašlosti, co pozbylo původního lesku, co se v Japonsku označuje slovem "sabi" - opuštěný, opotřebovaný stářím, zrezivělý, zašlý. "Sabi" značí zašlost věcí. A v pozdějších definicích "júgen" byl zdůrazňován prvek tajemnosti a nedefinovatelnosti. "Je zcela nemožné vysvětlit, v čem spočívá podivuhodná krása júgen" (Šótecu monogatari, kniha 16). V této náznakovosti a evokaci se blíží japonská tradiční poetika poetice moderní. Také v japonské tradici se setkáváme s překvapivou odvahou ukončit obraz tam, kde by z našeho hlediska měl sotva začínat. Účinnost náznaku se zvyšuje tím, že působí na veškeré naše vnímání, že vyrůstá z kontextu celkové atmosféry. "Řekneme-li vše, co zbude." řekl jednou svému žáku japonský básník Bašó.
Chrástek je ovšem především český fotograf a své iniciační zdroje nachází v první řadě v regionu střední a západní Evropy. V poslední soustředěné tvorbě (vzniklé v průběhu letošního roku) se obrací v mnoha nových aspektech k žánru nature morte (z francouzštiny doslovně mrtvá příroda, ale ve výtvarném umění znamená jakékoliv zátiší). Roland Bartes v jedné ze svých esejů tvrdí, že fotografie je vždy prostoupena obrazem "vanitas" (latinsky marné snažení) a její podstatou je pomíjivost. Zátiší typu vanitas patřilo především k barokní malbě, která má v Čechách svou velkou tradici. Latentní a dobově transformované inspirace v baroku objevíme nyní u řady Chrástkových posledních snímků (Studie zmaru - marnost, Post morte, Monoceros a další). Spojuje je neobyčejně delikátně vyvažovaná barevnost, bizarnost některých tvarů, rafinovanost vzájemných kontrapunktů mezi jednotlivými předměty, složitá alegorická symbolika náznaků a zároveň překvapivě jednoduché prostředky, kterými tento svět úžasu a iluzí "barokního divadla" autor staví. Ačkoli se mnohé tyto postupy zdají v přímém protikladu k japonskému vnímání estetiky tvarů, myslím, že zde nikdy nebyla bázeň z nepravidelnosti - naopak byla vždy zcela přirozenou součástí tvorby. Čím dramatičtěji je časový prostor soustředěn v nějakém okamžiku, tím intenzivněji jej cítíme a prožíváme, tím prudčeji si uvědomujeme konečnost.
Křesťanské symboly a pojmy v kontextech tělesnosti (kupř. Ukřižování nebo Rudý Kristus) jsou nepochybně inspirovány částí tvorby Andrese Serrana. "Sexualita" červené, od které proudí hmota, ženské nohy "Ukřižování" iluzívně vyzařují sakrální světlo. Otisk plátna nebo Rubáš evokují zase v posledních letech v souvislosti s fotografií často alegoricky zmiňovaný západní kultovní Veraikon "roušku sv. Veroniky". Záhadnost "Turínského plátna" s otiskem Kristova těla v negativu může být interpretován v symbolické rovině jako "první fotografický obraz". V odlišné rovině je veden intimní Autoportrét ruky, do níž jakoby se otiskovaly bolest a osamění, opuštěnost, činorodost, sounáležitost, dobro i zlo zároveň.
Sama důslednost zvoleného systému ve volbě motivů, v jejich stylizaci, rytmizaci a následné distribuci se zdá být mírou naléhavosti příslušné výpovědi a otevírá divákům představu, že všechny tyto znaky kódují obtížně sdělitelnou primární zkušenost. Ačkoliv František Chrástek ve svých zátiších užívá elementárně jednoduché rekvizity, jeho tvorba se dotýká blíže nedefinovatelných přírodních sil i základních biologických skutečností člověka a samozřejmě stop pravidelného či rytmizovaného celistvého pohybu v přírodě - pohybu nás samotných, vody, mraků, ohně a kosmických těles. Z těchto okruhů jakoby vyplývala i pregnantně vymezená barevnost výsledných printů (v "základní" červené a modré). Autorovy obrazové výpovědi samozřejmě zabírají daleko širší výsek skutečnosti, ale výtvarný řád je nepochybně chápán jako izomorfní s řádem mikrokosmu i makrokosmu.
Promyšlený záznam zdánlivého pohybu v obrazech, pohybu, který zároveň stoupá a klesá, rozvíjí se, vyčnívá a ustupuje, je základní charakterizací dvou desetiletí fotografovy práce. V konečném důsledku je výrazem a nástrojem modus vivendi, založený na přesně formulovaném přesvědčení o fyziologii a fungování sil světa v jeho nepostižitelné celistvosti.
Stabilita od výchozího směrování v oblasti velkoformátové statické fotografie je u Chrástka podmíněna pravidelností a rovnoměrností změn. Převládá imaginativní barevné zátiší vyvažované subjektivně snímanou krajinou i černobílými a později také barevnými akty. Dominují obrazové skladby s jednoduchými tvary, v minimalistických kompozicích autor využíval jemných valérů tonálních přechodů a působivých světelných kontrastů. Často se objevují inspirující impulzy ve volných interpretacích z oblasti výtvarného umění - především malby (kupř. Čtverec podle Maleviče /1987/). Důslednost, komplexnost a respektování "zákona dobrého tvaru" s dobře organizovanou formou u Chrástka není nikdy směřováním k jakkoli efektní dekoraci, ale je více výkladem, inkantací, evokací a snad i tichým spočinutím.
V prvním plánu Chrástkových obrazů vnímáme především schopnost vyvažování mezi "prázdným" a "plným" a dynamiku jednotlivých částí kompozice, které jsou přeskupovány, zaměňovány a znovu skládány podobně jako v asambláži. Povšimněme si také jednoho: ve všech obměnách nejčastěji zůstává přímočarý směr pohybu a diagonální orientace. Většina fotografem snímaných tvarů jakoby byla zcela konkrétními paměťovými záznamy (ačkoliv nejsou prvoplánovým pojmenováním jednotlivých úseků osobní každodennosti). Elementární geometrické útvary, jež se v přírodě vyskytují pouze vzácně, mají v jeho tvorbě významné postavení. Hlavní motiv bývá podkreslován nesmírně přesně a čistě komponovaným podkladem pozadí, z něhož je vyzdvihován kontrastně hladkým povrchem (Pocta čtverci /1992/ nebo Červený čtverec /1994/).
Jen výjimečně některá z konfigurací připomíná animální či lidskou tělesnost, stylizovanou masku či tvář z totemu (Bílá vážka /1998/, Ikarus na mé zdi /1998/, Škleb /1987/) . Přesto nelze říci, že by se fotograf důsledně zříkal metaforických významů (v časové posloupnosti vzniku jmenujme alespoň Inferno /1992/, Něco, co nemůžeme vidět /1994/, Hranice tmy /1996/ a Analýza průniku /2000/, ale zbývají mnohé další). Připomínají však spíše proměnlivost v autorově privátním aktu magie nebo metamorfózy při snímání než obvyklé obrazové metaforické sdělení.
Část autorovy tvorby nyní navazuje na starší černobílé snímky ženských aktů z počátku 80. let. Chrástek v barevných printech s důsledností dodržuje základní charakterizující rysy tradičního žánru, pózy jeho modelů jsou vedeny s až ingresovskou pozorovací precizností. Přísná strohost a statičnost je narušována světlem, které zde jakoby otevírá erotickou a sexuální symboliku obrazů (tu lze ostatně v souzvuku latentně objevovat i u mnohých starších zátiší). V aktu Provokující červená z přelomu století propojuje názvuky původní tvorby s tou současnou. Diagonální orientace ženského těla (což ještě znásobuje dynamiku) důsledně modeluje okamžik s jeho vlastním rytmem v průtoku času. Okamžik, v němž se jako výslednice mnoha sil možná konstituuje existence člověka. A nebo ještě pregnantněji v dalším snímku je v červené tonalitě potlačená a neurčitá tělesnost modelu jako tajemství. Světelně akcentovaný výraz tváře jakoby dával naší klopotné cestě světem osobní charakterizací smysl.
Světlo a barevnost otevírají kromě erotické a sexuální symboliky obrazů také jejich protipól. A tím je ohraničenost námi chápaných životů. Tajemství se prohlubuje tajemstvím, které prožíváme sami v sobě, a které se nám otevírá v nás samých.

14.9. 2003 ALEŠ KUNEŠ 


"Dílo Františka Chrástka vzniká použitím čisté fotografické techniky. Jeho imaginární účin je výsledkem důkladně promyšlené a světelné aranžie, do níž se promítá autorův vytříbený smysl pro kompoziční řád a harmonizaci jednotlivých prvků v obrazové ploše. Vznikají díla brilantní výtvarně fotografické úrovně, které jsou výrazným individuálním vkladem do pokladnice naší současné umělecké fotografie."

Jaroslav Pelikán, Uherské Hradiště, 1998


"Když jsem poprvé viděl práce Františka Chrástka, myslel jsem si, velice upřímně, tento člověk nechce mít nic společného se skutečností. Je to totální abstrakce, nebo jen vypořádání se se skutečností jindy, jinak, jinde? Je tu vazba na poněkud odtažité abstraktní malířství 30. let?

Pak jsem viděl jeho reklamní fotografie a zjistil jsem, že on vidí realitu tak dobře, jako málokdo z nás. Je schopen ji přijmout, pojmout, definovat, prostě ji "udělat". Chrástkovy fotografie jsou na první pohled až vycizelovaně strohé. To je však jejich veliká přednost. Není tu žádný balast, není tu nic zbytečného. Jsme dokonale koncentrováni na čisté vztahy barvy a tvaru. František Chrástek má v naší fotografii dost ojedinělé postavení. To, jak pracuje s čistou plochou, jednoduchým tvarem a barevným akcentem je dost výjimečné, schopnost abstrahovat a objevit "pratvar"není tak časté ani snadné. Další vývoj jeho tvorby bude zřejmě velice zajímavý."

Martin Hruška, Praha, 1994